Nezdwořácky: U moře v Řecku nepadaj facky! 3(8) /Vir a Sólistka/

Nezájem o politické blamáže. V zimě se vzpomíná hezky na pláže. Drobné zážitky, kresby i koláže... :-)

VirTo červnové pondělí se nás moře a pláž dočká až navečer. Řekové slaví svatodušní svátky, památky jsou všechny otevřeny a přístupny zdarma. A toho my Češi chceme samozřejmě využít. Tentokrát máme k výletu od hotelu po co nejvíce pamětihodnostech, přistaveny dva autobusy, no - manželská dvojice ušetří nejméně šedesát euro. Cestou nás pan delegát seznamuje s historií a legendami Řecka. „Já zde ale jsem, abych si odpočinul od problémů,“ přerušuje informace starší pán a nejsme si jisti, zda nás chce pobavit, či je to takový suchar, neboť pokračuje: „A vy mi problémy připomínáte. Ráno mi z domova volal syn. Že mám počítač samý vir, kterému se říká, teď jste o něm mluvil – Trojský kůň!“

Sólistka
V onom svatodušním dni, zvaným také letnice, jsme měli v plánu "zvládnout" čtvery památky. Tak až pozdě odpoledne jsme dorazili k poslední, k úžasně zachovalému a monumentálnímu amfiteátru. Půlkruhová stupňovitá stavba využívala více jak přes dvě tisíciletí přírodní kulisy vzdálených hor. Pod divadlem směrem k moři, jindy růžové květy oleandrů, přemalovaly sluneční paprsky zlatavěokrovým nádechem. Stejné "zlato" obrušovalo hroty cypřišů, sem tam vystupujících jak z obrazů van Gogha. Genius loci, neboli atmosféra místa, doplněná i vonným vánkem byla úchvatná.

A na bývalém jevišti, parafrází řečeno: „na kamenech znamenajících svět,“ si mohli na kruhové značce turisté i zazpívat. A vyzkoušet tak divukrásnou akustiku. Však již z dálky se z těchto míst překvapivě a pro nás mile nesl mnohohlasý popěvek - v češtině, vůbec nevadilo, že šlo o "odrhovačku". Osazenstvo druhého autokaru dorazilo s předstihem. A jeho delegát, dobrosrdečný pan Eftimios, Řek žijící v Česku, s ním píseň ještě za jízdy nacvičil.

Náš český průvodce vsadil na individualismus. Na sólo vystoupení, tak trochu se předvést. Nevím jak jindy, z naší skupiny si ale nikdo netroufal. Třeba já sice rád zpívám, ale musím si k tomu brnkat na kytaru, vymluvil jsem se. Tak až po přemlouvání se odhodlala moje žena, jinak pěvkyně ve sboru - leč samostatný part tam také nemá. Mezitím však prostor účinkujících zaplnil zájezd Japonců, kteří se tam komicky fotili: mlčíce, jen s naaranžovaným otvíráním úst.

Já už ty - téměř mravenečky - sledoval z nejvyššího bodu antického Theatra. Než došlo na premiéru mojí Miloslavy s její lidovkou Štěbetala vlaštovička, byli všichni Češi pryč. Aspoň nikdo neviděl, jak mi známý hlásek, jenž až nepochopitelně úplně nezkresleně tam ke mně nahoru dolétl, spustil slzy jako hrachy.

Máte radši kreslené či foto vtipy? A nepropásli jste "staré" příspěvky? :-)